Málem neuvěřitelně dlouhé čtyři roky uplynuly od okamžiku, kdy se moravská veličina SALAMANDRA připomněla dlouhohrajícím albovým zápisem „Skarremar“ a zároveň se tak definitivně a nesmazatelně vryla do paměti všem tuzemským (a vlastně nejen jim) vyznavačům rychlého kovu. I přes tuhle předlouhou, metallicovských poměrů hodnou trhlinu v pravidelném a plynulém rozmnožování diskografie, však kapela rozhodně neustrnula na životě a ve vývoji, a naopak se přes bezpočty živých vystoupení napříč naší republikou tam a zpět, a přes nejrůznější překážky, které přináší muzikantský život (za všechny jmenujme odchod klávesisty Marka Lankočího a jeho nahrazení novickou Hankou Šlachtovou), dostala až k tomu, aby nám povyprávěla o moravském pradávnu. S poctivostí sobě vlastní, podotýkám, s nezlomnou odolností, a s neotřesitelnou vírou v melodický speed metal, bez níž (a bez nějž) by to ostatně v jejím případě ani dost dobře nešlo.

Tady bych vlastně mohl skončit. Krom vzhlédnutí se v polodomácí moravské historii a mytologii není na první pohled u SALAMANDRY nic nového, a tak by stačilo stroze konstatovat, že nová sbírka skočného metalu se povedla a skalní (případně rovněž tolerantní) fanoušky rozhodně nezklame. Ale chyba lávky, tak jednoduché to samozřejmě není. Detailní pohled na „Great Moravian Elegies“ se totiž může ukázat mnohem zajímavějším. Oproti předchůdci, albu „Skarremar“, které bylo ještě poněkud syrovějším a více vonícím barevnou slovanskou melodikou (a právě proto neodolatelným), jsou „Velké Moravské elegie“ daleko více složeny, upraveny a „dočištěny“ v souladu s jakýmsi těžko uchopitelným, ale přece jen existujícím neutrálním mezinárodním speed metalovým soundem. Což ovšem (vezmeme-li v potaz především to, jak na sobě a na novém materiálu v mezičase kapela slyšitelně makala) neznamená, že neodolatelnost se v tomhle případě nekoná. Naopak, osobně bych řekl, že je tomu skoro tak jako  v případě „Skarremara“, který u mě ale přes to všechno pořád vede. Snad právě proto, že na něm podle mého názoru skupina hrála poněkud více srdcem než rozumem. Nejmarkantnější je tenhle nový nádech v tvorbě SALAMANDRY u kláves, kterým se najednou dostává daleko více prostoru, zejména toho dříve striktně vyhrazeného kytarám. „The Blackest Wings“, „Hero“, „Brave Men´s Chant“, „Out Of The Ashes“ či „Nothing But Dust“ (kterážto skladba mimochodem byla a je stále ke stažení na domovských internetových stránkách kapely), pro příklady není nutno chodit daleko, a když už to nejsou málem klapkové orgie, tak jako ve jmenovaných případech, stejně je prostě cítit, že tenhle nástroj v řadách kapely povýšil. Kapela si na něj navíc hodně rychle zvykla a dohromady jim to moc sluší. Obzvláště když hitový potenciál se přes zmíněný odklon (chcete-li ústupek) nakonec znovu zdá být čerstvým a neomšelým, samozřejmě v rámci objektivních možností. Jednomu se zkrátka málem orosí čelo a téměř zastaví srdce, když v „Brave Men´s Chant“ rozluští lehké naťuknutí typické hansenovské práce (srovnejte si kytarové „šněrování“ v pasáži před refrénem či refrén samotný), když v nadýchané a majestátní „Never Give Up“ s neuvěřitelně mrazivými klávesami v půli skladby objeví krásně melancholický akustický konec jen s flétnou a bubínkem, a nebo když se úplně ponoří do zřejmě největšího taháku celého alba, černé a divoké jízdy na křídlech samotné smrti „The Blackest Wings“. Nutnost několikerého poslechu  přitom není úplně povinná, neboť kýžený efekt se zejména u jmenovaných skladeb dosahuje zákeřně rychle, skoro jako když se vám v krásném slunečném odpoledni nechce ale vůbec nic dělat a najednou zjistíte, že držíte v ruce lopatu a nemůžete se té práce za boha nabažit.  

Při vší záplavě úvah o hudbě pochopitelně nesmím zapomenout ani na nenápadnou myšlenku opěvovat vlastní dějiny, neboť na domácí půdě je to určitě myšlenka do jisté míry vděčná a neokoukaná, soudě i dle toho, že si nevybavuji mnoho spolků, které by se v textech ubíraly podobným směrem. A to samozřejmě při vzpomínce na finské AMORPHIS či na naši vlastní a svého času velmi progresivní a nadějnou TARANTULU. A protože se výrazně povedl i zvuk celého alba, mám ten dojem, že podstata „Great Moravian Elegies“ by se nakonec přece jen dala shrnout do jedné stručné větičky. Ano, tušíte správně, tahle nahrávka je elegantní trefou do černého.  Elegantní (místy dokonce velmi, viz. „The Darkest Wings“ nebo naopak závěrečný epos „Aeons Gone Away“) proto, že zůstala špetka národní hrdosti a také několik hrstí vlastní receptury, trefa do černého proto, že album je po salamandrovsku (myšleno po mločím neboli obojživelném) výborné a mnohým do nebe vychvalovaným produktům zahraničních renomovaných nahrávacích společností by vytřelo zrak i s bělmem a na oplátku by si s nimi ještě mohlo posloužit v místech kam slunce nesvítí. A ačkoliv to tak subjektivně úplně necítím, trefa do černého také proto, že pro SALAMANDRU (ať už v tom či onom smyslu) znamená mílový krok kupředu. Kéž by tohle vyšlápnutí znamenalo začátek dlouhé, předlouhé štreky.